Tunisko

video zdroj: youtube

Geografie

Tunisko leží v Severní Africe, pouhých 150 km od Sicílie a tedy od Evropy. Sousedí na západě s Alžírskem, na jihovýchodě s Libyí a ze severovýchodu a severu je omýváno Středozemním mořem. Hlavním pohořím je masiv Dorsale, který je pokračováním pohoří Atlas. Severní části země vévodí náhorní pláně a úrodné údolí řeky Medžerda (Medjerda). Medžerda pramení ve východním Alžírsku a je jedinou stálou řekou v Tunisku (ostatní jsou sezónní). Jižně od horského masivu Dorsale se táhnou vyprahlé, neúrodné stepi, přecházející v šotty (solná jezera). Jižněji už je jenom poušť.

video zdroj: youtube

Podnebí

Tunisko leží v subtropickém pásu. Horké suché léto zde trvá od května do října. Zimní období je mírné, chladné proudy z Atlantiku přináší vítr a déšť. V severních částech země je i jaro a podzim, byť mnohem kratší než v Evropě. V letních měsících vane z jihu suchý, horký vítr scirocco. Průměrné teploty se pohybují kolem 5-6 °C v lednu a 33 °C v srpnu. Vnitrozemí je horké, na Sahaře až 50 °C ve stínu. Nejlepší měsíce pro návštěvu jsou konec června, přelom září a října.

Historie

Tunisko bylo osídleno Féničany ve 12. století př. n. l. V 6.–5. století př. n. l. velký městský stát Kartágo (odvozeno z fénického názvu pro ‟Nové město“) ovládal většinu západního Středomoří. Tři punské války mezi Římem a Kartágem (druhá byla nejslavnější, vedená římským vojevůdcem Scipionem Africanem proti Hannibalovi) vedly ke kompletnímu zničení Kartága v roce 146 př. n. l. S výjimkou období let 439–533 n. l., kdy území dobyli Vandalové, bylo Kartágo částí římského impéria, než ho zabrali Arabové (648–669 n. l.). Vládly zde různé arabské a berberské dynastie, následované Turky, kteří zabrali toto území v letech 1570–1574 a do 19. století z něj učinili součást Osmanské říše. Koncem 16. století zde byly základny pirátů. Francouzští vojáci obsadili zemi v roce 1881 a tuniský bej podepsal smlouvu ustanovující francouzský protektorát. Během Druhé světové války zde mezi roky 1942 a 1943 probíhaly těžké boje mezi Spojenci a mocnostmi Osy. Ty skončily drtivou porážkou Německa a Itálie, které se vyrovnala pouze porážka u Stalingradu.[zdroj?]

Nacionalistický neklid přinutil Francii v roce 1956 uznat Tunisko jako nezávislý stát. Ústavující shromáždění 25. července 1957 sesadilo tehdejšího sultána Muhammada VIII. a deklarovalo Tunisko jako republiku a zvolilo Habíba Burgibu za prezidenta. Burgiba po vzoru západních států zaváděl radikální sociální změny ve snaze zmodernizovat ekonomiku i společnost samotnou. Zbavil náboženské vůdce jejich společenského vlivu, protože považoval islám za brzdící sílu rozvoje své země. V roce 1975 ho zvolilo Národní shromáždění doživotně prezidentem. V 70. letech došlo k dramatickému nárůstu islámské opozice. Ve strachu z lidového povstání zorganizoval v roce 1987 ministerský předseda Zín Abidín bin Alí pokojný palácový převrat, nechal prohlásit Burgibu za fyzicky i mentálně neschopného vykonávat úřad.

Bin Alí pokračoval v politice svého předchůdce jak na domácí půdě (sekularismus a politická represe), tak i na poli mezinárodním (umírněná a prozápadní). Jeho vláda potlačovala ostatní politické strany, cenzurovala tisk i internet, omezovala náboženské svobody a pronásledovala intelektuály, opoziční aktivisty i novináře. Poté co se bin Alímu podařilo počátkem 90. let potlačit islámskou opozici, úspěšně se pokusil získat na svou stranu veřejné mínění. Povolil politický systém více stran, omezil policejní represe a vyzval k návratu politické emigranty. Zahraniční politiku Tuniska již dlouhá léta charakterizuje umírněnost a snaha o vzájemný dialog. Bin Alí několikrát za sebou znovu legitimizoval svou moc – a to ve volbách v roce 1989, 1994, 1999, 2004 a 2009. Koncem roku 2010 však vzplanuly v zemi nepokoje a 14. ledna 2011 prezident bin Alí rozpustil vládu a prchl do Saúdské Arábie. Původně chtěl utéci do Francie, ale francouzský prezident mu nepovolil vstoupit do země. Úřadujícím prezidentem se stal nakrátko premiér Muhammad Ghannúší a po něm předseda Poslanecké sněmovny Fuád Mebazá.

Obyvatelstvo

Hlavní etnickou skupinou, asi 98 % populace, jsou arabsko-berberští míšenci, z toho méně než 10 % jsou čistě Arabové. Zbytek populace tvoří Berbeři, Židé, Evropané. Hlavními oblastmi berberského osídlení jsou jižní část ostrova Džerba, horské osady v jižním Tunisku a několik starých berberských vesnic (tzv. ksáry) v okolí jihotuniského města Tatáwín.

Co se týče věkové struktury, 22,7 % obyvatelstva je ve věku 0–14 let, 70,1 % ve věku 15–64 let a 7,2 % ve věku nad 65 let (údaje z roku 2009). Průměrná delka života obyvatel Tuniska je 75,78 let, u mužů pak 73,98 let a u žen 77,7 let (2008). Počet onemocněných HIV v zemi je 0,1 % (2007). Podle údajů z roku 2008, je 74,3 % obyvatel gramotných a urbanizace dosahuje 67 %.

Náboženství

Tunisko je arabská země s islámskou kulturou. 98 % obyvatel Tuniska se hlásí k islámu, který je oficiálním státním náboženstvím, zbylá 2 % představují židé a křesťané. Více než 95 % Tunisanů je ortodoxního sunnitského vyznání, v zemi žije několik malých komunit hlásících se k muslimské sektě cháridža. Náboženství, narozdíl od jiných arabských zemí je velmi umírněno a do běžného života zasahuje jen mírně.

Jazyk

Oficiálním jazykem je arabština. Nejběžnějším evropským jazykem je francouzština, v turistických letoviscích rovněž angličtina, němčina a italština. Francouzština je jazykem obchodních jednání, intelektuální komunikace a vyučujícím jazykem na univerzitách. Každý žák se začíná učit od 1. třídy arabsky a od třetí francouzsky. Angličtinu se Tunisané učí až od páté třídy. Zajímavostí je, že Tunisané v běžném styku mezi sebou mluví místním dialektem nesprávně řečeno hovorové arabštiny "tunisštinou", která se od spisovné arabštiny hodně liší. Mluvená "tuniština" je jakýmsi typickým středomořským jazykem (jako je např. maltština) a je složena ze slov, pocházejících z více jazyků, které se po staletí vyskytovaly v Tunisku: arabštiny, francouzštiny, španělštiny, hebrejštiny, italštiny, berberštiny, maltštiny aj.

Zemědělství

Hlavní produkty tvoří olivy, olivový olej, citrusové plody, datle, mandle, rajčata, obilniny. Významný je rybolov, chov ovcí a skotu. Asi 40 % potravin musí Tunisko dovážet.

Cestovní ruch

Velmi významný je rozvoj turistiky, státem podporované. Krásné pískové pláže, teplé a čisté moře dělají z Tuniska významnou turistickou destinaci. Mnoho turistů převážně z Evropy sem přijíždí zejména kvůli relativně nízkým cenám a četným památkám. Dalším zdrojem příjmů jsou pracovníci v zahraničí (Francie, Itálie, Libye, státy Perského zálivu).

Doprava

Je zde velmi hustá síť veřejné meziměstské dopravy (autobusy, vlaky, nájemné taxíky tzv. louages), ceny jsou poměrně nízké, spolehlivost a frekvence spojů překvapivě vysoká. V zemi je 30 letišť, z toho 14 se zpevněným povrchem ranvejí. Z toho osm mezinárodních. Hlavní letiště jsou v Tunisu, Djerbě, Monastiru a Tabarce. Na podzim roku 2009 byla dokončena výstavba nového letiště Enfida, doplňujícího letecké spojení východotuniské rekreační zóny pro charterové i mezinárodní lety. Současná kapacita letišť je cca 19 mil. pasažérů. Přibližně 112 leteckých společností z 28 zemí zabezpečuje 1400 letů týdně do a z Evropy. Tuniskými leteckými společnostmi jsou Tunisair, Nouvelair, Karthago airlines, Tunis Avia a Tuninter. Železnice má 2152 km délky, hlavní koridor je mezi městy Tunis – Sús – Safákis – Gábes. Silnice mají délku 19 000 km, z toho je vyasfaltováno 13 000 km a dálnice z Tunisu do Sfaxu je dlouhá 165 km, z Tunisu na sever zatím 100 km a z Tunisu do Bizerta 60 km. Dále 1203 km ropovodů a 3059 km plynovodů. Největšími přístavy jsou Sfax, La Goulette - Tunis (Halk al-Wádí), Sousse, Bizerta, Schira.

zdroj: http://cs.wikipedia.org